Oddíl
1.01 Předmluva
Náš
život naplňuje touha po dokonalosti. A může to být dokonalost umělecká, zrcadlící
se v symfoniích geniálních skladatelů, nebo třeba dokonalost sportovní, ukrytá ve
skladbě přesně nacvičených pohybů a naprosté soustředěnosti. Je to zkrátka snaha
být v něčem nejlepší. Hned na to by jistě mohla zaznít uštěpačná poznámka
věčných cyniků o přemrštěných ambicích. Ale v lidském rodě tomu už tak je. Kdo
by se domníval, že lidstvo ke hvězdám žene snad jistá forma srdečnosti, či
nepotlačitelná touha empatie, mohl by se škaredě zmýlit. Je to jenom jakési
prachsprosté předbíhání v nesmyslné frontě na věčnost. A tak, jako v
nejepochálnějších výbuších lidského ducha, se tato myšlenka uplatňuje i v našem
každodenním fádním životě.
Oddíl
1.02 Úvod
A
stejný cynik by poznamenal, že je to příliš patetická předmluva k tak zanedbatelné
historické záležitosti, jakou byla bitva u Hradce Králové. V následujících
řádcích se však dovíme, v čem tkví její úloha v našich i světových dějinách
a na jakém politickém pozadí se tato událost odehrála. Zatím se jí totiž
nevěnovalo tolik pozornosti, kolik by si ve skutečnosti zasloužila. Autoři, do
jejichž děl mi bylo dovoleno nahlédnout, se s bitvou v šestašedesátém
vypořádávají po svém. Jedni vybízejí k střídmosti náhledu, druzí vidí bitvu
jako apokalypsu rakouské veleříše. Vidí ji jako předzvěst pádu všech velkolepých
světových velmocí, opírajících se o absolutistickou vládu. Někdo vidí na straně
rakouského velení jen samé chyby, jiný se je snaží omlouvat právě ve jménu
střídmého pohledu.
Oddíl
1.03 Beletristický pohled Z pohledu beletristického upozornil Alois Jirásek na tehdejší politickou
dvojakost prózou "Host" o pruském vojákovi, který u nich v Hronově údajně
přespával. Původem byl Polák a díky rozdělení Polska mezi Rusko, Prusko a Rakousko
se nakonec v boji střetl s krajanem, také Polákem. Zde tedy Jiráska zaujal
politicko-lidský paradox, ale to se mohlo stát již v starověkém Římu, kdy došlo k
rozdělení Galie a stejná národnost se mohla sejít v jedné bitvě na rozdílných
stranách pod jiným velením. To už je záležitostí dějin, že se opakují a další
poučení mluví o lidech, kteří se ze svých chyb nikdy nepoučí. V další próze
"V ohni" se odráží Jiráskova touha zobrazit příběh tehdejších lidí a
bitvu vzít pouze jako podmalbu. Ať jsou tyto povídky seberealističtější, nemohou
svou subjektivitou přesně postihnout toto střetnutí vojsk jako svébytnou historickou
událost.
K bitvě u Hradce Králové se ve svých dílech vrací samozřejmě také rakouští
autoři jako B. Brehm, H. Drimmel, Flatter, Kreutz, Mayer, Oertel, Pfeifer, Salburgová,
němečtí Detlev von Liliencron, Höcker, Hohlbaum, ale my se budeme zabývat českými
autory, jakožto pro nás mnohem důležitějšími z hlediska, k němuž se níže
dostaneme.
Dalším spisovatelem zmiňujícím Prusko-Rakouskou válku je P. Albieri (vl. jm. J.
Mucek), jehož povídky stejně jako Jiráskovy nejprve vycházejí časopisecky.
Následně se na tuto látku zaměřuje ve svém románu "Utíkejte. Prajzi
jdou!", v němž líčí dobovou atmosféru a vojenské dění bitvy u Náchoda a
České Skalice (válečné operace přecházející bitvě u Hradce Králové). Jeho
stanovisko se objevuje pouze v několika místech a to tvrzením, že jediným poraženým
jsou Čechy a Morava, což se de facto historicky potvrdilo při rozdělení Rakouska na
Rakousko-Uhersko.
Ve stejné době jako Jirásek a Albieri publikuje i V. Vlček knižně svůj román
"Zlato v ohni", kde vyjadřuje jisté obavy z pruské anexe našeho území.
Vlčkův přístup je však v ostrém rozporu s líčením dobových nálad, jak se s nimi
setkáváme v Hálkových a Nerudových fejetonech. Praha tehdy byla přesvědčena o
snadném vítězství nad Pruskem. T. G. Masaryk se v recenzi Vlčkova románu pozastavuje
nad tímto rozporem a nad samotným přístupem českých zemí k rakouské a pruské
politice. Jak opět historie potvrdila, Prusko chtělo mít v Rakousku pouze
méněcenného spojence, nechtěla ho ochudit ani o píď země. "Myslím, že tak je
třeba interpretovat slova recenze, že Vlček přistupuje k látce románu, jako bychom
byli nezávislý," uvádí Jan Brůha ve své studii "Válka r. 1866 v české
beletrii".
V kratším odstupu dvaceti let, kdy ještě nemohl být zaujat k válce patřičný
postoj publikují své práce o ní autoři jako J. Arbes, V. Kredba, S. Heller, V. Čech,
V. Řezníček, J. Holeček, F. J. Andrlík, A. Dostál, V. Štech, O. Ježek. Vesměs se
jedná o autory s regionálním dosahem nebo didaktickou tvorbu. Teprve s pozdější
dobou přicházejí básně Fráni Šrámka, Josefa Svatopluka Machara, které působí
svou expresí a podtrhují tragičnost války. Z pozdější doby dokonce báseň J.
Seiferta. Ve dvacátých letech přichází Karel Klostermann se svou knihou "Na
útěku". Důležitý je pro nás však náhled již zmiňovaného T. G. Masaryka,
jenž právě díky porážkám rakouského státu (mj. v roce 1866) dokázal při
působení v zahraničním odboji jeho nefunkčnost. Od tohoto postoje, jenž Masaryk jako
sociolog dokázal skvěle vystihnout, se odvíjí i postoj tehdejších lidových vrstev.
Totiž při selhání rakouské doktríny bránit svůj stát sami.
Zde se tedy odkloňme od Žáčkova díla "Nesklopím očí svých", J. Š.
Baara s F. X. Svobodou a také od V. Neffa, nevydaný román "Kavalíři
uraganu" V. Fryčka nevyjímaje a pusťme se do úlohy českých pěšáků a
dělostřelců v této bitvě, abychom mohli získat základ, na němž bychom vyložili
příčiny bitvy, její průběh i důsledky, které pro naši a světovou historii měla.