Oddíl
2.01 Souvislosti a závěry
Těžko našim beletristům vytýkat jejich subjektivitu a
originalitu pohledu, v níž se někdy naprosto odchýlili od tématu. Historikové si
toto ovšem dovolit v žádném případě nemohou. Jejich názor přesto dlouho
nezaznívá. S kompletnějším náhledem přichází až v roce 2001 Slavomír Ravik se
svou knihou "Tam u Králového Hradce…", v níž považuje bitvu za jedno z
posledních varování titánu, jakým Rakousko podle něho bylo. Z malých utlačovaných
národů uplácal Davida, z Rakouska Goliáše, kterého následně nechal udolat prakem.
Škoda, že tak subjektivní pohled se objevil právě u historika. Zůstává ale jeho
nesporným právem tvrdit, jak jsme již konstatovali, že historie se opakuje a bez její
znalosti není možno pokročit dál. Lidstvo by jinak bylo odkázáno k jejímu
neustálému opakování. Další překážkou, kterou nyní zbouráme, je považovat
válku 1866 za "válku Němci s Němci", což nás od prvorepublikových dob
retarduje v historickém ohlédnutí. Mnohé události, které předcházeli Druhé
světové válce tomu totiž nahrávají. Dnes je již možné brát v potaz mnoho
měřítek, jimiž můžeme Prusko-Rakouskou válku poměřovat a z nichž si my vyberem
to české, ač samozřejmě nezapomeneme zmínit i naše slovenské sousedy, jakožto
naše dlouholeté soukmenovce.
Z hlediska Čechů jako menšiny v rámci mnohonárodnostního
Rakouska byl válečný rok 1866 mimořádně populární celou druhou polovinu 19.
století, proto byl také mnohokrát využit pro zpracování didaktických děl, o nichž
jsme se již zmínili. Češi si uvědomovali, že je to vlastně především jejich
válka, která proběhla takřka výhradně na našem území. Domnívá se tak i historik
Dobroslav Líbal, který se při svém bádání odvolává na studii "Češi v roce
1866" jeho přítele Otokara Frankenbergra. Spolu si již v roce 1966 vytkli, jak
Líbal uvádí, jako základní premisu objektivní hrdinství českých útvarů.
Sdílím jeho přesvědčení, že takový úkol je zvláště potřebný,
přihlédneme-li k zničeným principům a hodnotám brannosti. Opět se zde naskýtá
možnost citovat T. G. Masaryka, který v knize "Armáda a národ" uvádí:
"... válka není nejhorším, jistě ne jediným zlem. Život nečestný, život
otrocký jest horší." Stejně jako V. Vlček se svým pojetím stojí proti dobové
náladě, do opozice k Masarykovu výroku (potažmo k celému jeho pojetí armády jako
nástroji demokracie) se staví Bertha Suttnerová (roz. Kinská), která použila
válečného běsnění roku 1866 pro základ jejího románu "Odzbrojte!"
("Die Waffen nieder!") Vyznívá bezvýhradně pacifisticky a s jejími
dalšími literárními pokusy a celoživotními protiválečnými aktivitami jí vynesl v
roce 1905 dokonce Nobelovu cenu. Pokud budeme však dále posuzovat bojovou aktivitu
našich jednotek, budeme muset připustit, že válka je doopravdy nevyhnutelným zlem
při udržení národní svrchovanosti. Dnes by pak lokální boje v součinnosti s OSN
měli přinášet celosvětový mír, jinak jsou neospravedlnitelné (viz. striktní
odsouzení fašistického režimu, rozpaky nad válkou v Iráku). Je také možné, že
války do budoucna přerostou v ekonomické či ekologické konflikty většího dosahu.
Dřív hájili pouze národní zájmy.
Pouze čas ukáže, jestli spolu chtějí národy žít na této
planetě v činorodé symbióze. My se teď ponoříme do naší úlohy v největší
bitvě 19. století, které může konkurovat snad jen bitva tří císařů u Lipska
během napoleonských válek, ale i zde svými početními stavy vyhrává bitva u Hradce
Králové (nebo také někdy přezdívaná u Sadové). České jednotky se pochopitelně
zapojili rovněž do bojů, které střetu u Hradce Králové předcházeli. Uveďme si ty
klíčové:
Oddíl
2.02 24. červen 24. června v bojích u Jičína naše jednotky, i když nasazeny
byly, nezaznamenaly výraznější úspěch. Připomeňme alespoň jejich jména: 18.
pěší pluk z Hradce Králové, 35. pluk plzeňský a 42. pluk litoměřický,
národnostně smíšený.
Oddíl
2.03 26. červen Jmenujme dále 18. prapor myslivců z Písku, kteří 26. června
ve vesnici Podolí dobyli nazpět důležitý most. Jejich zásluhy nesnižuje krátké
trvání tohoto úspěchu.
Oddíl
2.04 27. červen (a) Boje u Náchoda
Hned druhý den ráno 27. června byly při pohraničních bojích
nasazeny české myslivecké prapory u Náchoda (4 prapory) a Trutnova (2 prapory). U
Náchoda se 25. prapor myslivců z Olomouce přičinil o znovudobytí obce Václavice a za
přispění 17. praporu myslivců z Brna obsadil lesík severně od vesnice. Jedná se s
největší pravděpodobností o největší taktický úspěch Rakušanů v bojích u
Náchoda. Nezapomeňme ani na hrdinné zásluhy 6. praporu myslivců z Písku, kteří
zasáhli do posledního rakouského útoku na ves Vysokov, jejíž část nakonec dobyl.
Připomínkou turistům zůstává naučná stezka, zahrnující obec.
(b) Velikost
praporů a pluků Z rozsáhlost dobývaných území si jistě každý již obraz o
velikosti praporu udělal. Pro přesnější představu přispěl pracovník Vojenského
historického archivu Pavel Minařík radou. Dle něho se skládal prapor z šesti set až
osmi set vojáků a posléze pluk z dvou až tří pluků, což obnáší osmnáct set až
dva tisíce čtyři sta vojáků. V potaz je nutno brát i fakt, že při bojové
činnosti se stavy jednotlivých jednotek a svazků flexibilně měnily dle potřeb a
ztrát na bojišti. Nyní je již vysvětlení kompletní.
(c) Boje u
Trutnova Pokračujme proto ve výčtu, jak jej ve své studii uvádí
Dobroslav Líbal. Mezitím u Trutnova se již odpoledne, naplněné nerozhodnými boji s
těžkými rakouskými ztrátami (jak Líbal podle dobových pramenů boj hodnotí),
přelívalo k večeru. Tehdy dorazila Kbelova brigáda s 1. a 3. praporem myslivců z
Opavy a Kroměříže, kteří z iniciativy svého velitele vyrazili neprodleně k útoku.
Oba velitelé pluků padli, přesto byla výšina sv. Jana, klíčové postavení jižně
od města, dobyta. Tuto operaci můžeme i při velkých rakouských a pruských
ztrátách hodnotit jako nejhrdinnější čin Prusko-Rakouské války s odvolávkou na
francouzského spisovatele T. Fontane a jeho dílo "Der Deutsche Krieg 1866".
Abychom si nepřidávali stále na slávě, pravdou zůstává, že se jednalo s
přihlédnutím k jejich místům původu o národnostně smíšené pluky (severní
Morava byla tehdy výrazně německá, viz. boje o rakouské dědictví za vlády Marie
Terezie).
Oddíl
2.05 28. června 28. června pokračovaly boje střetnutím u České Skalice, kde
jediného hořce chutnajícího úspěchu dosáhli moravští vojáci 5. praporu z
Kroměříže a 21. pěšího pluku z Čáslavi. První jmenovaný prapor zaútočil,
čímž boj u Skalice zahájil a zdárně dobyl bažantnici na východě města.
Nešťastným způsobem byl však nasazen pluk 21. čáslavský, na jehož osudu
nezměnilo nic ani vyznamenání v bojích roku 1859 při obraně hřbitova a věže
solferinské. Ač zaznamenal úspěch, měl již na průběh celého boje pramalý vliv.
Oddíl
2.06 3. července - Bitva u Hradce Králové (a) Pěší jednotky O několik dnů později se pak odehrálo střetnutí, na které
od začátku upíráme zrak. Již jsme mu své superlativy přisoudili a nyní budeme
bedlivě sledovat úlohu českých vojsk, abychom tak ozřejmili jejich existenci a
další vojenskou tradici, z nich vycházející. Není na škodu upozornit na hlubokou
úctu a obdiv nepřítele k našim jednotkám a jejich hrdinství, jak se o něm zmiňuje
Dobroslav Líbal.
V první řadě je nutno vyzdvihnout statečnost pěších
jednotek, především myslivců, kteří se objevují u lesa Svíb mezi obcemi Benátky a
Čistoves. 13. myslivci z Prahy, 2. myslivci z Čáslavy, Mladé Boleslavy a Jičína s
jinými jednotkami vyráží do boje, aby pronikli až do Benátek severně od Svíbu a
ohrozili tak pruské dělostřelecké postavení. Boje o les Svíb se zúčastnil také
český 33. prapor myslivců nově zformovaný z českých mysliveckých praporů těsně
před vypuknutím války.
Na druhé straně bojiště v Přímském lese pak ovšem české
jednotky, a to 74. jičínský a 8. brněnský pěší pluk brigády Schulzovy VIII.
armádního sboru musely strávit hořkou porážku při náhlém bočním přepadu
pruské 30. brigády. Jičínský pluk utrpěl nebývalé ztráty, což vojáky dohnalo k
ústupu. Jeho těžké ztráty dodnes dokládají, že nedostatkem morálky rozhodně
netrpěl. Z bojiště se vrátilo něco přes dvacet procent vojáků pluku. Následně
jeden z praporů 8. brněnského pluku vrhl v obranu vesnice Horní Přím a hrdinně
bojoval dům od domu.
Můžeme bez výčitek prohlásit, že na pozadí rakouského
selhání, odvaha našich jednotek doslova zářila, jako tomu bylo v případě 4.
slezského praporu myslivců z Opavy. Hájil ves Rozběřice po pádu vesnice Chlum, při
jejíž obraně selhala brigáda generála Appiana III. Rakouského sboru. Myslivci z
Opavy se tak projevili jako jediná vojensky hodnotná složka celé této brigády. Opět
velkou roli sehrála jejich morálka a fakt, že brání vlastní zem.
K znovudobytí Rozběřic, které Prusové pomalu dostávali do
svých spárů, vyrazila brigáda Rosenzweigova od VI. sboru v čele se 17. mysliveckým
praporem, jakožto úspěšným v bojích u Náchoda. Ve spolupráci s vídeňským 4.
plukem náš prapor Rozběřice zpět dobyl a získal i několik set pruských zajatců.
Následovala i nakrátko dobytá vesnice Chlum. Jednalo se o nejvýznamnější taktický
úspěch rakouské pěchoty v průběhu celé bitvy u Hradce Králové. Bohužel tento
úspěch neměl většího vlivu na celkovém výsledku bitvy a nutno dodat, že
stateční brněnští myslivci 17. praporu se ještě zapojili do zoufalého protiútoku
I. sboru na znovu ztracené Rozběřice.
(b) Dělostřelectvo a baterie mrtvých Bez českého živlu nezůstává ani rakouské dělostřelectvo,
jehož dvanáct dělostřeleckých pluků tvoří osm českých. Rakušané v rámci
Gablenzova X. armádního sboru rozmístili mezi Chlumem a Třesovicemi do palebných
postavení 160 děl (na pruské straně se shromáždilo 132 děl) a uštědřili tak
útvarům pruské 1. armády v lese Holá vysoké ztráty (tato armáda se zapojila do
bojů jako první v 8.00). Působení těchto děl mělo za následek i hlubokou krizi v
nejvyšším pruském velení, jak jej ve svém díle "Der Feldzug in Böhmen
1866" líčí O. V. Lettow-Vorbeck. Zde měl svou roli 12. dělostřelecký pluk z
Kroměříže. Akce 7. baterie 8. dělostřeleckého pluku z Jindřichova Hradce západně
od Chlumu, kdy se iniciativně obrátila proti pruské pěchotě přímo ohrožující
dělostřelecké postavení, podtrhuje české hrdinství snad nejvýrazněji. Ale byl to
rakouský setník August van der Groeben, v jehož hlavě se zrodil úmysl obětovat sebe
a celou baterii, aby se ostatní baterie dostaly do bezpečí a aby mohl ustoupit také
III. sbor a následně se postavit nepříteli. Ve chvíli, kdy čas neznamená jen
peníze, ale také život, se rozhodl bez váhání vyrazit se svou baterií vstříc
smrti. O tomto faktu svědčí také skutečnost, že dělo, které zaujalo jako první
danou pozici a připravovalo se k palbě, přišlo vzápětí o všechny muže obsluhy.
Ostatních sedm děl přesto zahájilo palbu. Velící důstojník nadporučík Wolf
předjel před baterii a suše zavelel: "Kartáče 300 kroků!" Byla to jeho
poslední slova a jeho vysoko zdvižená šavle poklesla, vypadla mu z pravice. Smrtelně
raněn klesl z koně dřív, než děla stačila vypálit. Po deseti výstřelech
nařídil Groeben ústup, ten však jednotka pod náporem pruských jehlovek dokázala
splnit. Jejich udatnost uctili smeknutím tribun okolo táhnoucí vítězové spolu s
pruským korunním princem Friedrichem Wilhemem, jehož 2. pruská armáda přijela na
bojiště jako poslední kolem druhé hodiny odpolední a způsobila osudný zvrat. Podle
závěru Jaroslava Dvořáka byl posledním vojákem baterie, jejíž jméno vstoupilo do
historie jako "baterie mrtvých", Jan Howorka. Doufal, že jeho dělu přijde
pomoc. Císař František Josef I. udělil dne 29. srpna 1866 padlému setníku Groebenovi
rytířský kříž Marie Terezie, vysoké vojenské ocenění. Nadporučík Jindřich
Wolf byl vyznamenán rytířským křížem Leopoldova řádu. Toto hrdinství však není
možné přeceňovat. Bylo jedním z mnoha udatných činů na válečných polí
Prusko-rakouské války. Vytrvala také 7. baterie 12. dělostřeleckého pluku z
Kroměříže. Hanáčtí dělostřelci pálili do posledního muže.
Jaroslav Dvořák se v epilogu studie zamýšlí nad úlohou
tohoto českého hrdinství v zrcadle dějin. Bohužel mu musíme dát zapravdu. Paměť
národa je, jak se zdá, mělká a radši vnímá jako vyjádření rakouského režimu a
armády Haškův román "Dobrý voják Švejk", než aby došlo ke skutečnému
objektivnímu zamyšlení. Zde se tedy Dvořák setkává s Dobroslavem Líbalem. Opět se
k jejich názoru přidávám i já. Klidu mi však dodává skutečnost, že chce-li se
kdokoliv pídit po naší národní identitě či suverenitě, dřív či později se
dostane k naší vojenské tradici, která dnes přežívá pouze jako okrajový proud
zájmu, ale přežívá! Každoročně se na Chlumu střetávají pruské a rakouské
jednotky v podobě členů historických klubů na připomenutí této dějinné
události. Dokud žije náš národ, jeho historie nezemřela. A je jen otázkou času,
kdy se nám paměť zase vrátí.