V následujícím oddíle nám nepůjde toliko o připomenutí slovenské vojenské tradice, protože ta se po první světové válce začala stavět na stejném základě jako česká. Oběma národu, sjednocených v jeden stát dohodou v Martině, pak pomáhala s budováním armády ještě Francie a to na poli taktických rad. Zaměříme se raději na tehdejší politickou scénu a její přístup k bitvě u Hradce Králové, která, jak jsme již řekli, zasáhla svými důsledky celý svět.

         Jak známo, po celé rakouské říši se různily názory na její uspořádání. Centralistický způsob vlády se přežil a nezachránil ho ani osvícenský přístup rakouských panovníků v dobách Marie Terezie a jejího syna Josefa, jejichž některé reformy byly na nátlak šlechty beztoho zrušeny. A právě v dobách, kdy rakouská monarchie pod náporem Pruska slábne, nastává čas na boj o podobu uspořádání vlády. Někteří zastávali centralistický, jiní dualistický směr a třetí zas byli zastánci federace nebo dokonce naivně doufali v austroslavismus.

         Tehdejší slovenská reprezentace se vyznačuje jistou mírou letargie, pramenící z vnitropolitické situace Slovenska, které se nacházelo v daleko zapeklitější situaci, než naši představitelé. Příchod válečného střetu s Pruskem, které neslo Bismarkovu protirakouskou politiku, se dal již v roce 1865 očekávat. Prusku šlo hlavně o co nejkratší střet, jak uvádí Zdeněk Jindra ve své studii "Nová zbrojní dělostřelecká technika a převrat v její výrobě v Prusku v předvečer války s Rakouskem 1866", ke které se ještě vrátíme. Tuto domněnku potvrzují i ostatní studie a prameny, jež jsou uvedeny na konci dokumentu. Šlo hlavně o hegemonii Pruska v Německém spolku. V listopadu roku 1865 pak následovaly pro slovenské politiky neúspěšné volby do uherského sněmu. Z 25 kandidátů nebyl přijat ani jediný. Nadějí slovenských zájmů bylo doufat v podporu jediného ukrajinského a několika srbských poslanců. Postaveních slovenských vůdců pak trpělo malým napojením na široké lidové vrstvy. Jejich moc byla v područí maďarské šlechty.

         V době války se pak pokusil kruh příznivců monarchie v čele s J. M. Hurbanem a M. Bekulinym prosadit slovenské zájmy v rámci habsburské monarchie. Chtěli zřídit slovenský dobrovolnický sbor, který by se vydal na obranu proti pruskému vpádu, což jim překazila již zmiňovaná rychlost, s jakou byla válka vedena. Mohli tak pouze vyjádřit podporu panovníkovi a českému národu.
Politické dění tehdejší doby se totiž soustředilo na maďarské zájmy, které začali otevřeně projevovat nenávist vůči Vídni, oslabené politicky i ekonomicky (nezdary na mezinárodně politickém poli). Tehdy se uherští liberálové zasazovali o větší suverenitu Uherska.

         Slovenské naděje se po bitvě u Hradce Králové nevyplnily a z Rakouska se nestala federace, ale pouhé soustátí Rakousko-Uhersko, kde český a slovenský národ byl v jiném područí a na své sjednocení musel teprve čekat. Následovalo mnoho dalších let maďarského útlaku a národnostních problémů, které na Slovensku díky maďarské menšině přetrvávají dodnes a musela se s nimi potýkat i v roce 1918 vznikající Československá republika. Vyvrcholení v roce 1938 je pak dalším dějinným pokračováním těchto národnostních neshod.

         Ač se Slovensko přímo nezúčastnilo bojů u Hradce Králové, přesto jsme uvedli jeho politickou situaci, abychom posléze lépe chápali mezinárodní politický vývoj. Leč dotkli jsme se jiného aspektu, který samotný vojenský konflikt ovlivnil.