Oddíl
4.01 Rakousko
V první řadě bychom se měli postavit obecně přijímanému
dogmatu nepřipravenosti rakouské armády. Tvrdit, že ve srovnání s armádou pruskou
působila jako zaostalá se zastaralou výzbrojí, je naprostá nepředloženost. K
rakouskému nezdaru vedli jiné aspekty, jak jsme je již letmo několikrát naznačili.
Zvláště rakouské jezdectvo mělo vysokou bojovou hodnotu. Jejich vojenská tradice
zakořenila hluboko v 18. století za válek Marie Terezie. Obecně se vyvozuje jejich
zkušenost ze střetů s tureckými jednotkami, jejichž druh boje se vymykal evropským
poměrů a rakouské jednotky a způsob vedení boje naučil nepoměrně větší
pohotovosti, lepšímu využití své pohyblivosti a i všestrannější taktice. Nadto
některé z jednotek, které tvořili rakouské jezdectvo, se skládaly z vojáků
národů vysloveně jezdeckých. Samozřejmostí je na prvním místě uvést Maďary,
kteří vytvořili legendu v podobě husarů. Polské jezdectvo, začleněné do rakouské
monarchie během dělení Polska, vytvořilo tzv. hulány, kteří dali za vznik
hulánským plukům další evropských armád. Dalším rakouským jezdectvem byly
kyrysníci, kteří odložili kyrysy a šli bez nich do války 1866, což lze opět
chápat jako rakouský pokrok. Polovina z dvanácti rakouských kyrysnických pluků se
rekrutovalo z Českých zemí. K tomu lze připočítat dva české pluky dragounské.
Rakouské jezdectvo úspěšně zasáhlo v bitvě u Náchoda, Trutnova a kryla i rakouský
ústup z bojiště u Hradce Králové. Pruské pronásledování rakouských jednotek
úplně zastavil v jednom z posledních velkých jezdeckých střetnutí historie nedaleko
Střežetic. Setkalo se zde 80 eskadron z obou stran. Další vývoj jezdectva nikam
nevedl a zbývá nám jen konstatovat, že do boje u Střežetic úspěšně zasáhla
pruské pěchota, na níž spočívala váha pruské armády. Měla větší bojovou
hodnotu, než rakouské oddíly.
Onen rakouský neúspěch při bránění Chlumu padá opět na
bedra rakouské pěchoty, zatímco dělostřelectvo svou klíčovou roli sehrálo na
začátku i konci střetnutí. Před chvílí jsme si vysvětlili neoddiskutovatelnou roli
rakouské pěchoty. V čem ovšem spočíval úspěch rakouského dělostřelectva, které
se spolu s jezdectvem vyrovnalo či dokonce převýšilo protivníka? Vzpomněli jsme i
hrdinný čin baterie mrtvých. Na naši otázku nám odpoví Vladimír Karlický. Dle
něho rakouští dělostřelci celkově zvládli svůj materiál podstatně lépe,
využívali totiž brilantně vlastností svých děl, byli se svými děli výrazně
pohyblivější (to jsme zmínili již u jezdectva) a reagovali tudíž na proměny v
bitvě pružněji než pruští dělostřelci, posléze pak vytvářeli pohotověji
účinná soustředění nejen baterií, ale hlavně své palby. Tolik Karlický o
rakouském dělostřelectvu. K lepší koordinaci palby a vojsk přímo v polích
sloužili dělostřelečtí důstojníci, kteří se pohybovali se svými trubači přímo
v předních liniích. Rakouské dělostřelectvo mělo i lepší nástupové podmínky do
pole, neboť se přesouvalo blízko čelu kolony a své postavení mohlo zaujmout daleko
dříve než jejich pruští kolegové, táhnoucí uprostřed nebo na konci kolon.
Nelze rakouskou taktiku ostře odsoudit, jak se toho různí
autoři až doposavad dopouštěli. Musíme brát válečné zkušenosti z bojiště 1866
jako poučení pro další válečné konflikty. Rakousko však díky postoji polního
zbrojmistra Ludvíka Benedeka z bojů u Hradce Králové poučení vyvodilo, což je mu ke
cti. Každopádně z vojenského hlediska bylo úskalím posuzování vojenské techniky
jednou osobou, která vyjadřovala svůj autoritativní názor na celé vybavení
rakouské armády. V čele armádní technické komise tehdy stál gen. Ředitel
dělostřelectva Augistin. Velkou otázkou také zůstávalo spojení taktického a
technického poslání. Někdy totiž mohla dokonce vyspělejší technika určité
taktice uškodit. Například se v bitvě u Hradce králové nevyužívalo maximálního
účinného dostřelu děl vz. 63, ač na druhé straně tento dostřel využívali.
Rakouskou chybou pak bylo nasazování dělostřelectva bez podpory pěchoty a jezdectva.
Baterie se nadto v duchu tehdejších předpisů v boji nespojovali ve větší operační
celky. Druhou věcí u dělostřelectva je národnostní zastoupení Čechů, které
přesáhlo třetinu tedy největší poměr i v rámci ostatních složek (jezdectvo,
pěchota). Rakouská monarchie tento fakt zamlčovala, neboť nebylo jejím zájmem
přiznat zásluhy českého živlu na obraně své vlasti (ještě jednou připomeňme,
že boje roku 1866 se odehrávali v drtivé většině na území Českých zemí). Zde se
tedy v jediném bodě postavíme proti rakouské politice a v dějinách se ukázalo, že
právě tento jediný bod podnítil československou nezávislost a tlak dalších
národů posléze rozpad Rakouska-Uherska.
Oddíl
4.02 Prusko Prusko své přípravy na střetnutí s Rakouskem pojalo
zeširoka, neboť průmyslová výroba byla v den střetnutí daleko pokročilejší než
výroba rakouská. Železnic mělo Prusko dvakrát více a jak víme, pro zajištění
zásobování armád je logistika jedním z klíčových hledisek. Dokonce Prusko zavedlo
systém všeobecné branné povinnosti již v roce 1814, což ulehčovalo v mnohém
válečné přípravy a výcvik vlastních jednotek. Zde se také vysvětluje selhání
rakouských jednotek, u nichž se v míru udržovalo pouze třetina válečných stavů a
k tomu všeobecná branná povinnost byla zavedena až s následky bitvy u Hradce
Králové v roce 1868. Prusko tak vděčí Roonově vojenské reformě roku 1860 za mnohé
a nepochybně i za svůj vojenský úspěch ve snaze sjednocení Německa výpady proti
svým sousedům a obhájení tak své suverenity. Na vyzbrojení jednotek se také
věnovalo mnohem více finančních prostředků než na rakouské straně.
Riskem pruského velení bylo nasazení do bojů hladkých děl
jako novinek ve vojenské technice. Jako lehčí a pohyblivější však mohla do bojů
zasahovat operativněji a zde by se mohl smazat rozdíl mezi těžkým dělostřelectvem
rakouským takticky řešeným pruským. Prusové totiž nechávali do stálejších pozic
děla s rýhovanou hlavní a hladké hlavně využívali v poli. Každopádně to
svědčí o lepší taktické připravenosti Pruska. Tento risk se však nevyplatil a
pruské velení po zkušenosti od Hradce Králové v roce 1867 hladká děla stáhla.
Jejich čas měl teprve nadejít.
Kruppovy závody v Essenu (první soukromá zbrojovka v Německu a
ve střední Evropě vůbec - i zde je znát pokrok) však začali před válkou vyrábět
jinou specialitu, jejíž přednosti rakouské armádě nikdy nedošli a do začátku 20.
století stála pevně za bronzovými děli nabíjenými zepředu. Prusové však vyvinuli
děla nabíjená zezadu z plávkové oceli. Pruská rýhovaná děla byla sice v
dvojnásobném oslabení oproti rakouským devíti stům, zato však dokázala pálit na
vzdálenost dvakrát větší než rakouská (onen zmiňovaný maximální dostřel) a to
až 3000 m. Pan A. Krupp, majitel celého koncernu, stejně tak jako Prusko vyzbrojoval i
Rakousko. Jeho objednávky byly však k Pruským počtů směšné. Kruppův
podnikatelský duch se nezastavil ani v předvečer války, kdy Prusko žádalo zastavení
i těchto dodávek. Vyjádřil podporu Prusku, leč sám nemůže porušit uzavřený
kontrakt, který je pro obchodníka nedotknutelný. Jak je vidět, zde se prvně začali
národní zájmy střetávat se zájmy obchodními.
Na závěr srovnání rakouské a pruské připravenosti nutno
uvést citát z červencového vydání Národních listů roku 1866: "Porážku tuto
nezavinily pruské zápalné pušky, tu zavinil vše utlačující, duchaprázdný, ano
hříšný systém, kterým se u nás vládlo." Cosi to říká o rakouském způsobu
velení, ke kterému se při bližším studiu dostáváme a na který nám již nezbývá
prostor. Rakousko tedy dík své konzistenci zapomínalo na činitele nadcházející
doby, kterou postupem času jaksi zaspalo. To však mírně zůstává za vojenskými
kruhy.
