Článek VI.     Úloha opevnění a taktické chyby

         V potaz musíme brát problémy, kterým byli naši historici vystaveni během padesátých až osmdesátých let minulého století. Všechny dokumenty jsou totiž uloženy v Kriegsarchivu v Rakousku. Dnes již můžeme na situaci na bojišti vrhnout lepší, nezaujatější pohled.

         Pokračujeme vlastně ve výčtu z dvou přecházejících oddílů a dovolíme si zde na adresu rakouského velení upozornit na jeho nepochopitelné jednání. Pro soustředění severní armády vybrala Olomouc, kterou jakožto pevnost zmodernizovala za horečnatého úsilí 3000 dělníků a vojáků. Přitom by vojenské pevnosti Hradec Králové a Josefov mohli zajistit bezproblémové několikatýdenní zásobování armády a ta by mohla podnikat v horských terénech záseky a výpady proti blížícím se pruským armádám. Dělo by se tak přímo v prostoru pruské expanze a dokonce před řekou Labe jako přirozenou přírodní překážkou. Stejně jako o nevhodné situaci severní armády se dá diskutovat u volbě bojiště, které si mohla rakouská armáda sama před bitvou vybrat. Mnohem výhodnější a pruským velením očekávané bylo postavení mezi pevnostmi Hradec Králové a Josefov. Rakouské vojsko mezi nimi by mělo pevnosti na křídlech, a tak by se do boje mohli zapojit i posádky pevností.

         Při ústupu rakouských vojsk nechal dokonce velitel hradecké pevnosti brány zavřeny a okolí pevnosti zatopeno, aby prý spolu s ustupujícími vojsky nevnikl do pevnosti i nepřítel. Celý přístup rakouského velení tak vyznívá poměrně laxně a teprve zde se ukazuje, jakými skutečnými chybami rakouská armáda trpěla. Chybou rozhodně nemohla být statečnost vojáků v poli, převaha rakouských děl, ani připravenost jezdectva, ale způsob vedení války a nepřizpůsobení se novým podmínkám.

         Toliko tedy k pevnostem a jejich možnému úkolu v Prusko-rakouské válce, jejichž potenciál nebyl využit. Na druhou stranu díky tomuto faktu se mohl stát v pozdější době Hradec Králové salonem republiky a bourání hradeb bylo uspíšeno. To samé platí o osudu ostatních pevností. Rakouská armáda brzy po bitvě u Hradce Králové začala tyto pevnosti opouštět a pozemky rozprodávat. Zde mi svou radou přispěl pracovník Muzea východních Čech v Hradci Králové Jan Jakl.